Míváte někdy pocit, že život je podobný neustálému stoupání nahoru po drsné vysoké skále? Já to tak občas já mám – pocit, že bych měla v životě stále stoupat. Jako horolezec s každou překonanou překážkou zas vylézt o kousek výš a posouvat tím svůj život k stále lepším a světlejším zítřkům. Hmmm..  Trochu budovatelské, že? Kdo a proč tohle ve mně asi naprogramoval? 🙂

Co na tom, že když se ohlédnu zpět, dala by se kvalita mého dosavadního života nakreslit graficky spíš jako nepravidelná vlnovka. Jednou nahoru, pak zase dolu.

Přijde mi spíš zvláštní, že když se na ten svůj dosavadní život podívám dnes, tak bych ho mnohem raději chtěla vidět, jako stoupající rovnou čáru. Cíleně, systematicky nahoru, i když třeba pomalu. Ale proč vlastně? Asi jsem už po letech strávených v kanceláři zblblá z těch grafů a prezentací 🙂

Má dnešní představa života jako skály je chvílemi trochu hrozivá. Samozřejmě, že jsou na ní těžší úseky, na jejichž zdolávání je potřeba vynaložit veškeré úsilí. A možná se u některého místa úplně zaseknu. Najednou to nejde, cítím se neschopná, unavená..

Potřebovala bych se v mezičase zastavit a rozhlédnout kolem. Zhodnotit situaci v širším kontextu. A pak zas nabrat směr ke svému cíli. Možná zkusit jinou cestu, ale stále se snažit pokračovat a stoupat. Jen se zbytečně nehonit. Nechci z toho mít přece závod, kde jsem si sama sobě soupeřem!

Mám teď dojem, že jsem zdolala teprve první třetinu a už jsem se pěkně zpotila. Někdy se mi zdá, že ta skála snad roste před očima. A někdy zase vidím tu cestu nahoru, jako by ji už někdo vytyčil přede mnou a já to přece zvládnu lehce. Asi taky záleží, jak se zrovna vyspím 🙂  Je fajn, že dnes už mám dostatek záchytných bodů, nespadnu.

A proč to vlastně celé píšu?

Cítím totiž, že je potřeba sdělit tohle: není potřeba celý život se pachtit a snažit se překonat sám sebe nebo jiné. Je úplně v pohodě se zastavit, rozhlížet a nabírat síly. Nebo se rozhodnout, že na tu skálu prostě vůbec nepolezu. Každý má k životu svůj vlastní přístup, své tempo, své cíle.

Já vím, že to není nic nového pod sluncem, ale cítila jsem dnes, že mám tohle krátké sdělení sepsat a předat dál. Řekla bych, že (ač nad slunce jasnější) si tuhle informaci potřebuje právě teď někdo konkrétní přečíst a uvědomit. Že to třeba právě Vás pohladí po duši, pomůže k uklidnění se a návratu do rovnováhy.

Jsme naprosto správně tak, jak jsme – zrovna teď, v téhle chvíli. Všechno, co prožíváme je součástí nás samých. Zůstaňme v sobě, v klidu a přijměme sebe i okolnosti tak, jak jsou. Otevřeme se životu. V tomto okamžiku přijměme všudypřítomnou lásku.

Děkuji!

Komentáře

Podobné články

Mou cestou je inspirovat k opravdovějšímu prožívání skze nalezení lásky k sobě. K lepšímu životu díky uvědomění a změnám, ať už v myšlení nebo v prostoru. Více informací o mně se dozvíte zde

Vložit komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Share This