V současnosti procházím další fází své osobní transformace, tentokrát to není o mém vnitřku a nastaveních z minulosti, ale o přeskládání mě samé tak, aby to bylo v souladu s mou cestou. Cestou která mi je určena a na jejíž konec nevidím. Na světlo mi znovu vyplouvají už odžité a uzavřené věci. Věřím, že některé z vás inspiruji a připojuju výzvu, která se s tím pojí.

Táto…

Už několik let spolu nejsme v kontaktu. Přestala jsem se s ním bavit po tom, co se ke mě zachoval hnusně, po letech, kdy jsem víceméně snášela jeho (nejen) manipulativní chování ke mě, už byla překročena ta neviditelná vnitřní hranice a řekla jsem dost. Prosila jsem Boha, abych už nemusela tuhle duši v dalších životech potkávat, protože mi stále jen ubližuje.

Tolik jsem na sobě pracovala, tolik věcí jsem za nás oba vyčistila. Viděla jsem naše minulé životy, viděla jsem naši rodovou linii, která způsobovala pořád dokola to stejné utrpení. Nepoučili jsme se, já a mí předci, až do dnešních dnů, moc jsem to opakování stejných chyb čistila a chtěla ukončit. Mým motivem byla malá dcerka, aby ona taky nemusela zažívat podobné situace, které jsem si jako dítě a později i v dospělosti zažívala já.

S tátou se nebavím a on se ani nesnaží mě kontaktovat. Vyčistila a uvolnila jsem v minulosti, co se dalo. A přes to, že jsem tuto záležitost v sobě uložila k ledu, vím, že v tomhle životě chci udělat ten poslední krok a smířit se s ním, před tím, než já nebo on odejdeme jinam.

Malá holčička

Chci tím říct, že přestože jsem se tolik posunula a udělala obrovskou práci na sobě, vím o tom, že hluboko uvnitř je stále ta holčička, která ho nesnáší, potřebovala by mu vynadat (když jsem si dělala cvičení s vnitřním dítětem, bylo tam tolik vzteku, že malá Zuzanka svýma pěstičkama do něj zběsile  bušila a kopala) a přitom jen touží, aby jí přijal. Touží, aby i přes ten její vztek a odpor jí táta objal,  pohladil po vlasech a řekl, že jí má rád. Chtěla slyšet, že jí vždycky bude mít rád, protože je to jeho dcera. Že jí bere takovou jaká je a že v jeho očích je báječná.

Vím, že přijde den, kdy budu chtít svého tátu zase kontaktovat. Protože jsem dost silná na to, abych ustála jeho nelásku. Mám v sobě jen potřebu vyjádřit mu tu svou bezpodmínečnou lásku, která na úrovni duší existuje, kterou jsem si v meditaci zažila. Nečekám nic nazpět, jen to, že snad dokážu v nás obou už uzavřít ten koloběh ubližování.

Výzva

Dnes už vidím, že takhle to funguje i s ostatními. Co se týká našich nejbližších, toužíme všichni po bezpodmínečné lásce a přijetí nás samých takových jací jsme. Zejména děti to tak moc potřebují. Přimlouvám se teď moc za děti, jejich dušičky, které jsou čistou láskou, a ani nic jiného než lásku na tomhle světě neočekávají. Ale jak rostou, často se setkávají se vším možným, jen té lásky není dost.

Jestli máte děti, udělejte to, prosím, pro mě, pro ně i pro vás. Běžte je, při nejbližší příležitosti, obejmout a řekněte jim, že je máte rádi. Řekněte jim, že je berete takové jaké jsou, že jsou pro vás dost dobré už prostě jen proto, že jsou. I kdyby to bylo jen jednou v jejich životě – budou si to pamatovat navždy. Není nic důležitějšího pro dítě a jeho další život, než cítit se milovaný a přijímaný.

A co my, dospěláci, kteří už se naučili žít s pocity, které jsou sice uložené hluboko, ale stejně nás na jistých úrovních stále ovlivňují? Nejistota, pochyby, žárlivost, strach, odsuzování, nedostatečnost… těch pocitů je tolik…

Usuzuji, že už proto, že čtete tenhle text, pracujete na sobě nějakou formou a třeba se snažíte dostat to ven, uvolnit, vyčistit, aby vás to už nevedlo k neštěstí. Ať si toho jste vědomi nebo ne, s těmihle pocity se dá pracovat velmi dobře.

Sebeláska místo pitvání žížal

Lidé okolo nás jsou taky stejně více či méně zraněné duše, které všechny chceme na nejhlubší úrovni to samé. Přijetí a bezpodmínečnou lásku, kterou stále hledáme ve vnějším světě. Nakonec ale stejně zjistíme, že je potřeba hledat to u sebe.

Přála bych si, aby přečtení tohoto článku bylo pro Vás takovým jemným, ale citelným “nakopnutím”. Zrovna teď můžete na chvilku zavřít oči a představit si, jak sami sobě posíláte lásku, pohlaďte se po vlasech, usmějte se na sebe do zrcadla. Zkuste taky dnes svým milovaným dnes znovu říct, jak moc je máte rádi a jakou vděčnost cítíte za to, že spolu můžete prožívat chvíle vašich životů!

Není ve Vašem životě nic důležitějšího, než Vy!

Zjistila jsem, že tolik z nás vyloženě bytostně potřebuje dosytit se láskou. Ne každý ví, jak na to. Může to být pro Vás něco úplně nezvyklého, nového – nikdy nás to nikdo neučil. Kdyby se tak na školách začala vyučovat meditace místo (třeba) občanské nauky, sebeláska a sebepřijetí jako vyrovnání informací o válkách a pitvání žížal. Otevřená komunikace a naslouchání v hodinách jazyka, vnímání svého těla a koncentrace dovnitř namísto ven v rámci tělocviku.

 

Životní výzvy nás nedomazlených

Jelikož jsme se nic z toho v dětství neučili, zjišťujeme to až teď, když plníme výzvy svých životů. Často by nám to bylo bývalo tak ulehčilo situace, kterými jsme kdy prošly..

Kdybych byla bývala věděla, jak pracovat sama se sebou v době, kdy jsem se rozcházela s dlouholetým partnerem, mohli jsme dnes být oba někde úplně jinde (a možná stále spolu) a netrápit sebe ani nás oba navzájem. Kdybych dřív věděla, jak se uvolnit, zklidnit a zastavit myšlenky, ušetřila bych si roky utrpení s nespavosti. Kdybych uměla v mládí otevřeně komunikovat, tolik problémů by ani nemělo šanci vzniknout… moje mezilidské vztahy by byly bývaly úplně jiné – ať už to byl táta, partner, kamarádka nebo šéf. A tak dále a tak dále.. Poznáváte se v něčem?

Ale nelitujme toho, co bylo ani toho, co nebylo. Všechno je vývoj a cesta. Kdybychom neprošli tím, čím jsme prošli, nebyli bysme člověkem, kterým dnes jsme. Všechno je naprosto tak, jak má být. Jenže dneškem ovlivňujeme zítřek a tak si říkám proč to nedělat příště jinak, s větší lehkostí. Nemusíme opakovat stejné chyby. Můžeme si dovolit prožívat dny v radosti. Můžeme prožívat štěstí už teď..

Tohle byla moje prvotní motivace proč jsem se rozhodla dělit se s lidmi o svoje poznatky, abych je inspirovala na jejich vlastní cestě. Není totiž potřeba se trápit, prožívat utrpení a bolest – tak jako kdysi já. Smyslem našeho života… no ale o tom zase příště, ať to není moc dlouhý 😉

Sepisuju aktuálně knihu, kde spoustu uvědomění a i možností řešení, na základě mých vlastních zkušeností, předávám dál. Je to náročný na čas, ale pohání mě něco víc, než jen mé vědomí, že to lidé potřebují číst. Vnímám, že je to úkol, který mi byl dán a s veškerou pokorou jsem ho přijala.

Budu ráda, když mi napíšete, jestli jste si podobné pocity a životní peripetie museli projít, uvědomit a změnit. Jestli už s tím umíte pracovat.. A jaké bylo projevování lásky sobě a svým blízkým?

Naše společná mise: Zkuste sdílením tohoto článku inspirovat i další lidičko okolo Vás. Věřím, že nás bude stále víc, kteří vnímáme svět trochu jinak. Směrem od nás samotných postupně přichází změna v širším měřítku. Pojďme plout společně s tou energií změn 🙂

Komentáře

Podobné články

Mou cestou je inspirovat k opravdovějšímu prožívání skze nalezení lásky k sobě. K lepšímu životu díky uvědomění a změnám, ať už v myšlení nebo v prostoru. Více informací o mně se dozvíte zde

1 komentář

  1. Tereza

    Taky se citim nedomazlena :/ ale pracuju s tím kazdy den

    Odpovìdìt

Trackbacky/pingbacky

  1. Vycucaný respektující rodič - Zuzana Věchtová - […] Děti jsou do určitého věku otevřené okolním energiím. Dokáží moc dobře vnímat vše, co se kolem nich děje. Vnímají…

Vložit komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Share This