Vycházím teď čistě jen ze svého vlastního zážitku a dost možná se mnou nebudete souhlasit. Ale po nedávném přečtení tohoto článku o energiích jsem si připomněla, jak to zapadá do sebe. A tenhle svůj zážitek bych vám chtěla předat.

Měla jsem totiž kdysi jeden neobvyklý sen. V tom snu jsem procházela tropickou džunglí za parného odpoledne. Vlhkost ve vzduchu byla více než snesitelná. Zaregistrovala jsem jednu zvláštnost: úplně jiný způsob vidění. Můj zrak nebyl takový jako běžně. Vše, co jsem viděla bylo jakoby složené z maličkých teček. Bylo to trochu jako zrnění na staré televizní obrazovce. A nebyl to smysl zraku, který viděl špatně, ale prostě realita v tomto snu byla taková. Vše bylo složeno z teček, malých částeček. Cítila jsem to jako lehké pulzování po celém těle.

Procházela jsem džunglí, dotýkala se tropických rostlin i zvířat (pohladila jsem hada – ty obvykle dobrovolně nevyhledávám). A vždy jako by moje ruka jen přeskupila částečky mého těla k jejich tělu do bodu kde se setkaly. Nebyly zde žádné hranice, kde jsem ještě já a kde už jsou oni, stále jsme byly tvořeni jen částicemi v jednom prostoru.

V tom snu jsem věděla, že jsme všichni a všechno složeni ze stejné energie. Věděla jsem to naprosto přirozeně a také jsem s tímto vědomím procházela krajinou a radovala se z toho dokonalého řádu světa.

„Smiřte se s tím a akceptujte tento nezvratný závěr. Vesmír je nehmotný – mentální a duchovní.“ –  Richard Conn Henry

V mém bdělém stavu jsem se vždy bála pavouků a vůbec nejrůznějšího hmyzu. V realitě tohoto snu jsem věděla, že jsou tito tvorové to stejné, co já. Skoro jako bych fyzicky i já byla jimi. Jen mé nehmotné vědomí mě odlišovalo. Dotýkala jsem se všeho v okolí a zářila štěstím. Takový nepopsatelný pocit lehkosti a jasnosti. Splynutí se světem, uvědomění si, že i já sama jsem jednou malou částečkou něčeho ohromného.

Usmívala jsem se, přešla dál po dřevěném mostě a cestička mě vedla směrem k sedícímu muži. Rozpoznala jsem v něm nějakého jogína – seděl se zkříženýma nohama, s bílým turbanem na hlavě a živýma hnědýma očima mě pozoroval. Usmíval se na mě takovým tím odzbrojujícím a všeobsahujícím úsměvem. Pokynuli jsme si a já věděla, že mi říká: pochopila jsi, zapamatuj si to.

Všichni a všechno jsme forma energie a vše je propojené.

Tenhle sen si pamatuju velmi živě dodnes. Hlavní pocit, který ve mně zůstal je ta naprostá jistota, že jsme všichni stvořeni z toho stejného, že jsme všichni jedno a to samé. Tvoříme dohromady jednotu tohoto světa. Tohle uvědomění se mi usadilo hluboko v srdci a přeneslo se postupně i do mého reálného života.

Tento obraz se mi často vracel a mně docházelo, jak je to krásné a jasné, a hlavně jednoduché a docela osvobozující.

Nejsou mezi námi žádné hranice.

Mému srdci to dávalo naprosto jasný smysl. Ve světle tohoto zážitku už mi totiž nejde někoho nenávidět, něco nesnášet, cítit k něčemu odpor, prostě se nějak vymezovat a s negací odmítat. Je to poměrně těžko popsatelné, ale kdykoliv mě přepadne náznak takových pocitů vzpomenu si na tento sen. Všichni jsme to stejné. A vím, že jsme všichni, tak jak jsme, v pořádku.

Krásně mi to všechno zapadá do obrazu světa stvořeného z energií. I má práce s energiemi prostoru a energetická cvičení dostávají hlubší smysl díky tomuto osobnímu přesvědčení. Dodnes věřím, že ten sen byl dar. A já ho s vděčností přijala.

Jak byste na to, co (nebo koho?) třeba nesnášíte hleděli Vy tímto úhlem pohledu – šlo by ještě cítit odpor? 🙂 Nebo tahle myšlenka o propojenosti všeho a všech pro Vás není žádná novinka? Já věřím, že je nás víc, kteří takto uvažují a cítí…

PS: Pavouků už se nebojím! 🙂

Komentáře

Podobné články

Mou cestou je inspirovat k opravdovějšímu prožívání skze nalezení lásky k sobě. K lepšímu životu díky uvědomění a změnám, ať už v myšlení nebo v prostoru. Více informací o mně se dozvíte zde

Vložit komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Share This